Skip to content

Dopis

Čas čtení: 4 min

Byl to skvělý den pro doktora, protože dnes žádný z jeho pacientů nezemřel.

Ne každý den byl takový. Už jen to – přivést nového tvora na svět – je strašně náročný a zodpovědný úkol. Tolik věcí se může zvrtnout… A i když už se narodí a přežije několik první týdnů, není zdaleka vyhráno. Některým z jeho pacientů připravuje osud nelehká poslání. Není snadné vidět své „děti“ nemocné, zraněné nebo dokonce umírající.

Někteří pacienti navíc ani příliš nespolupracují. Vysvětlete třeba takovému medvědovi, aby klidně ležel. Řekli byste si, že když vás zná tolik let, bude přeci jenom klidnější, protože ví, že to s ním myslíte dobře. Ale zlatí medvědi! Nejhorší jsou ti malí, přešlechtění hajzlíci! Ještě k tomu jsou skoro všichni strašně rozmazlení!

Mohlo by se zdát, že doktor je mrzout. Čas od času možná ano. Především, když musel řešit právě takové pacienty. A bohužel takových přibývalo. Jeho nadřízení na něj navíc tlačili, aby se zabýval právě takovými případy.

Ze své podstaty byl veselá kopa. Svou práci ještě stále miloval. Právě proto, že byl takový šprýmař, dokázal si dělat upřímnou legraci z taxonomických tříd. A i díky tomu byl tak oblíbený u svých nadřízených.

***

Již brzy ráno padla hustá mlha. A stále nemizela. Pošťák věděl své. Mlha poslední dobou nepřinášela nic dobrého. Vždy se pak objevil nový problém. Ale jemu už to bylo tak nějak jedno. On měl to své. Roznášel noviny, poštu… a občas i nějaké ty drby. Dělali si z něj legraci, že na to má nos.

Něco na tom bylo. Dokázal vycítit, že jeden konkrétní dopis v celém vaku je něčím důležitý. A nutkání podívat se bývalo tak silné. Již několikrát jej napomínali, vyhrožovali. ‚Ještě jednou otevřeš cizí dopis, bez milosti končíš!‘

Procházel vesnici ulici za ulicí. Až na pár nových obyvatel, se znal z každým víc než dobře. Měli společné vzpomínky na „staré, dobré“ časy. Rád se zastavil, ať už jenom u plotu nebo přímo v domě, na kus řeči. Byly ale i výjimky. Bytostně nesnášel malé, rozjívené děti. A také staré, nedoslýchavé báby. Konkrétně jednu chalupu nemohl ani cítit. Tam nikdy nic nenosil. To vždy raději poprosil sousedy, jestli by nemohl poštu nechat u nich. Měli pro to pochopení a rádi mu vyšli vstříc.

Těžko říci, jestli byl ten dopis v jeho brašně tak výjimečný. Nebo jestli to bylo tím, že byl tak divný den. Ale nemohl na něj přestat myslet. Odkládal stále jeho doručení. Nechtěl ho raději ani vzít do ruky, aby to pokušení nebylo příliš silné. Navíc adresátem byl doktor. Byli, dalo by se říct, přátelé. Doktor mu nespočetněkrát zachránil život. Pošťák byl také asi jediný, komu se doktor občas svěřoval se svými trápeními. Věděl tak, že se doktorovi vůbec nelíbí, kam jeho obor v posledních letech směřuje. Že nesouhlasí s novými a novými požadavky, které přichází z okolního světa. Doktor byl, stejně jako pošťák, tak trochu ze staré školy. Spíše přehlédli trochu té hrubosti, možná i agresivity, ale hlavně, když věci dávaly smysl.

Posadil se na lavičku v parku. Tak nějak podvědomě si pohladil jizvu na břiše. Bojoval s tím, jestli má dopis otevřít. Doktor se bude zlobit, pokud bude dopis otevřený. Na druhou stranu, ho ale ani neudá.

Jak se říká, ‚starého psa novým kouskům nenaučíš‘. V tomto případě spíše starého Vlka. A tohle byl prostě takový jeho starý kousek.

Jakmile začal otvírat obálku, „pach“ prudce zesílil. Už podle obálky tušil, od koho asi dopis je. Ale teď si byl jistý, že píše nějaký pohlavár z Ministerstva. To nikdy nevěstilo nic dobrého. Buď to byla důrazná výtka některému z obyvatel vesnice nebo, ještě hůř, pochvala. Jakékoliv ocenění se nakonec vždy proměnilo v něco, co dotyčný vnímal spíše jako trest.

Jak rychle pročítal text, věděl, že doktor nebude mít radost. Nebyla to jen tak nějaká pochvala. Ale pochvala nejvyšší. Doktor měl dostat svoji vlastní dlaždici na Mramorové podlaze slávy. Přímo v budově Ministerstva. Kdyby to alespoň bylo za jeho celoživotní dílo… Dokázal mnoho úžasných věcí. Ale tohle měla být odměna za jeden z jeho posledních úkolů. Ten, který doktor sám z duše nenáviděl, a veřejně prohlašoval, že se za jeho splnění stydí.

Pošťák se zvedl a pomalým krokem se vydal směrem k doktorovu domu. Přemýšlel, jak by mu tu zprávu měl říct.

Byla mlha. To znamená, že doktor pracuje. Mohl by tak být v dobrém rozmaru. Třeba pracuje na něčem zajímavém. Bude v tvůrčím transu. To pak ani moc neposlouchá…

Vstoupil do domu a zamířil rovnou do laboratoře. Nahlédl dovnitř. ‚Hrome!‘ Doktor rozhodně nebyl dobře naladěný. Pěsti měl zaťaté, rázně máchal rukama a kroutil hlavou… V tom si ho všiml. V doktorově tváři se na chvíli objevil úsměv a celý se trochu uvolnil.

„Nazdar, Vlku. Co mi neseš?“

„Děje se něco? Vypadáš ztrápeně. Zase tě bolí to břicho?! Sedni si, podíváme se na to. Alespoň budu dneska chvíli užitečný.“

Pošťák raději ani neprotestoval. Posadil se. ‚Ještě chvíli počká.‘

„Kde tě to bolí? Tady? Co tady? Opravdu necítíš žádný tlak? Klidně to přiznej…“

Jenom zavrtěl hlavou. Doktor mluvil ale dál.

„Tebe a vůbec všechny staré obyvatele vesnice mám rád. Jste pro mě připomínkou starých časů. Byť trochu drsných, ale tak nějak správných.“

„Čarodějnice, draci, vodníci, skřítci, mluvící zvířata jako ty, Vlku, to jsou skutečné pohádkové bytosti. Už když chtěli šmouly – říkal jsem jim, že je to cesta do záhuby. Oni, ‚Neee, my víme, co děláme!‘ ‚Udělej Shreka!‘ ‚Udělej žluté Mimoně!‘‘“

„Podívej, co dělám teď. Kříženec Velikonočního králíka a Víly Zubničky. Pro všechny draky na světě, co je tohle za nesmysl?! To budou děti hledat na zahradě vyražené zuby? Nebo budou dostávat pod polštář čokoládová vejce, aby jim vypadaly i zbývající zuby?“

Vlkovi bylo jasné, že dopis nemohl přijít v horší den. Sklopil hlavu a vytáhl z brašny otevřené psaní. Podal ho doktorovi.

„Je mi to líto, doktore. Tohle jste si opravdu nezasloužil!“

Koutkem oka pozoroval, jak se jeho příteli mění výrazy ve tváři. Od zděšení po výraz naprosté bezmoci. Nakonec přišel ten očekávaný záchvat hněvu.

„To přeci není možné! To jsou takoví zmetci. To přeci nemohou myslet vážně?! Vždyť ví, že tuhle zakázku bytostně nenávidím. To mi udělali naschvál!“

Doktor se zhluboka nadechl a začal už křičet, „Vždyť to není ani pohádková bytost! Všichni ji nenávidí! Byla to čistá komerce! A proti mé vůli… Já nikdy Alzáka nechtěl stvořit!“

Doktor se posadil a dal si tvář do dlaní…

 


Použité motivy:

  • Nemocný pošťák
  • Lavička v parku obklopená mlhou
  • Téma: Starého psa novým kouskům nenaučíš.
  • První věta: Byl to skvělý den pro toho doktora, protože dnes žádný z jeho pacientů nezemřel.
  • The lazy card can’t support the class. (card – šprýmař, class = biologická klasifikace/taxonomie)
  • It was then the bizarre village met the astonishing floor.
  • If the Easter Bunny and the Tooth Fairy had babies would they take your teeth and leave chocolate for you?

Inspirace mimo výzvu/zdroje:

  • Herbert George Wells, Ostrov doktora Moreaua

Sebekriticky:

  • Opět použito, že někdo čte cizí text (deník, dopis)
No votes yet.
Please wait...
Voting is currently disabled, data maintenance in progress.
Published in"Pohádky"NámětySplnění výzvy