Skip to content

Když dětští kamarádi umírají

Čas čtení: 2 min

Žiji nejen ve své sociální, ale i osobní, sebestředné, ješitné bublině. Bezúčelně ubíjím čas plytkým plkáním, sportem, psaním hloupých povídek, každodenními rutinními úkoly bez hlubšího smyslu. Spojený život v mém malém, zaprděném minisvětě.

Čtu mainstreamové/bulvární zpravodajské servery, povýšeně ohrnuji nos nad komentáři v diskusích. Skroluji po hlavní stránce a mimoděk zastavuji na jedné z mnoha zpráv. Povědomé jméno. Stahuje se mi hrdlo i žaludek. Hledám v článku. Profese. Fotka. Srdce buší v hrudníku. Rozumím tomu, co čtu, ale nechápu. Nechci chápat. Jako opařený vystupuji z tramvaje a volám našim. Ti však nic netuší. Je to však vlastně jedno. Vše do sebe hrůzostrašně zapadá. Možná kdybych před pár týdny nostalgicky nevzpomínal na klepač jako jeden ze symbolů našeho dětství na sídlišti. Kdyby zidealizované vzpomínky nebyly tak živé. Kdybych si nevybavil starý kazeťák na sousedovic skříni s nahrávkami z metalových zábav. Kdybych si nevzpomněl na dokonale provedené modely letadel. Kdybych v duchu neviděl tlustou knihu o karate. Možná bych si řekl, „Tak to je blbý, život je ale už takový.“ Jenže neřekl. A asi to tak mělo být. Smrt je sice součástí života a nelze se jí vyhnout. Ale je někde daleko… („Na to mám ještě mám čas, třeba příští rok, za pět let, …“ „Mám před sebou ještě alespoň čtvrt století aktivního života!“) A najednou je smrt tak strašně blízko. Bratr mého kamaráda z protějšího bytu je pryč. Definitivně. Ten, v očích malých capartů, obrovský a úžasný borec. Ne tak starý jako rodiče nebo učitelé, aby nám byl příliš vzdálený, ale zas ne tak mladý, abychom jej považovali za dítě. Vlastně jeden z našich prvních vzorů. Tenhle člověk je mrtvý!

Pravdou je, že jsem s ním i s dětským kamarádem ztratil kontakt již dávno. Je úžasné, čeho v životě dosáhl. O to strašnější je uvědomit si, že vše lidské je konečné. A často i nespravedlivé. Rezonují mi v mysli názory a postoje, že není žádné zítra nebo později. Je pouze tady a teď!

Je mi smutno. Je mi to strašně líto.  Děkuji za vše, cos nás jako malé naučil. Sbohem, velký brácho od sousedů!

 

 

Související...
Nevšední setkání tří všedních osob.
Nevšedně všední věci mého dětství – Klepač
Stručný popis toho, jak se mi dařilo v posledních měsících bojovat s prokrastinací...
renenekuda.cz/povidkar Postava: Neslyšící šlechtic Místo: Nejdelší tunel světa Téma: Konec dobrý, všechno dobré. První věta:
Jedna skoro-pohádka
Další dávka nahodilých námětů pro "tvůrčí činnost"
No votes yet.
Please wait...
Published inNezařazené

Be First to Comment

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.