Seděl na pohovce a pozoroval otce, který v kuchyni uklízel nádobí. Měl nervozitou trochu stažený žaludek. Přemýšlel, jak by se měl zeptat a jestli je teď ta správná příležitost. Otec evidentně spěchal. Byl na první pohled roztržitý. Asi to není ta pravá chvíle. Ale když se nezeptá teď, už asi nebude kdy. Polkl na sucho a vstal.
„Tati, mohl bych si dnes večer půjčit auto?“
Otec se zastavil a otočil se k němu. Mírně se napřímil, přimhouřil oči a lehce naklonil hlavu ke straně.
„Proč? Kam se chystáš?“
Jakub zaváhal. Má říct pravdu a riskovat, že se bude táta vyptávat? Nebo říct nějakou snadno uvěřitelnou lež – jako že pojedou s klukama do města na fotbal?
„No… Chtěl bych kamarádce,“ v tu chvíli trochu zadrhnul, „ehm, ukázat starý vinohrad. Víš kde?“
Otec se snažil tvářit vážně, ale viditelně mu cukaly koutky. Nakonec se usmál úplně.
„Elišku?“
‚Jak to ví? Nikdy jsem o ní před ním nemluvil. Ani máma o ní asi neví,‘ letělo mu hlavou. Cítil, že se začíná červenat. Sklopil oči a přikývl.
„Jasně. Ale opatrně! Víš jak?!“ řekl otec tak trochu světácky.
‚Ty vole, to je trapas…‘. Ale auto měl a to bylo hlavní.
***
Seděla vedle něj na místě spolujezdce. Slušelo jí to. Jako ostatně vždy. Snažil se věnovat řízení, ale i tak se na ni musel, alespoň na chvíli, podívat. Decentně se usmívala. Dělala jakoby nic.
‚Hrome, měl bych něco říct, ať nevypadám jako nesmělý suchar! No, ne, že bych nebyl. Ale ať to není alespoň tak očividné…,‘ přemýšlel. Znali se už docela dlouho. „TO něco“ mezi nimi bylo vždy, ale nikdy nebyla ta pravá situace. Buď ona byla zadaná, nebo on byl pryč a nedávalo smysl si něco začínat. Ale teď to konečně vypadalo nadějně…
„Tak už přestaň dělat tajemného a řekni, kam opravdu jedeme?“ usmála se a poposedla si, aby se natočila k němu.
‚Uf, dobrý. Myslí si, že jsem tajemný, ne že jsem pako!‘ Uklidnil se, dodal si trochu kuráž.
„Je to mé oblíbené místo. Vzpomínka na dětství. Na dědu. Ale i na tátu takového, jaký byl před tím, než začal podnikat.“ Na chvíli se odmlčel.
„Děda byl nadšený vinař. Jako malý jsem u něj trávil skoro celé prázdniny. Občas tam s námi býval i táta. Večer, když bylo hotovo, seděli jsme na traktoru a děda vyprávěl historky. Leckdy nebyly zrovna moc slušné – na to, že jsem byl tehdy ještě dost malý… Pravda, já tomu v té době ještě moc nerozuměl. Bavilo mě spíš to, jak ho táta za to okřikoval. On na to říkal, ať není takový suchar a že se takové věci stejně jednou budu muset dozvědět.“
‚Sakra, tohle jsem zrovna říkat nemusel. Měl jsem se držet té romantické části. Jako příroda, západ slunce. Sakra…,‘ letělo mu hlavou.
Usmívala se. „Jako například?“
Proklínal se ještě víc, ale musel něco říct: „Nooo, třeba jak byl mladý, jak byl na vojně, jak cestoval… jak se potkal s babičkou… a tak.“
Zvedla trochu obočí a měla nedůvěřivý výraz. „Myslím, že to nebylo jenom o babičce, co?“ Mrkla a usmála se. „Kolik ti tenkrát bylo?“
„Tak deset, jedenáct. Když mi bylo třináct, děda umřel. Nikdo neměl čas se o vinohrad starat, tak ho táta pronajal. A my tam přestali skoro úplně jezdit.“
Odbočil ze silnice do polí. Jeli polní cestou. Vlevo byla pole, většinou plná kvetoucí řepky. Vpravo vinohrady. Na vrcholu jedné terénní vlny zastavil. Otočil se k Elišce a ukázal vpravo.
„Tohle je, spíš byl, náš vinohrad. A tady, co jsme, tady nechával většinou děda traktor. Je odsud krásný výhled. Hlavně když zapadá slunce…“
Opět se usmála, lehce pokývala hlavou. „A hlavně tudy nechodí moc lidí, že?“ Mrkla a měla takový lišácký výraz. „Předpokládám, že tě na vinohrad brali hlavně v létě nebo na podzim. Ale teď je duben. Nebude nám tady zima?“
„Ne, v kufru je peřina…“ vyhrkl a hned se zarazil.
Rozesmála se. „Kubo, ty se nezdáš!“ Naklonila se k němu a dala mu pusu. „Tak pojď tedy ‚rozestlat‘,“ naznačila gesto uvozovek, “ať ten západ nepropásneme.“
***
Seděli vedle sebe v kufru a dívali se k obzoru. Napětí a očekávání by se dalo krájet. Hlavně u něj. Přemýšlel, jak by měl začít. Díval se na její nohy, které měla vedle těch jeho. Mezi koncem nohavic a bílými teniskami byly vidět její kotníky. Byly krásné. Její nohy štíhlé, dokonalé. Ona celá byla krásná, křehká. Tyto myšlenky a nervozita z toho, co bude dál, vedly k docela zřejmé reakci jeho těla. Začínal litovat, že si vzal zrovna tyhle nové kalhoty. Ostatně koupil si je kvůli dnešnímu večeru, aby vypadal trochu „in“ a že drží krok s módou. Ale vůbec si při jejich výběru neuvědomil, jak bídně budou maskovat jeho „nadšení“.
Lehce se k němu naklonila. On k ní. Slunce už zapadalo. Vlastně to pořádně ani nezaznamenali…
***
Byla neděle večer a on seděl v obýváku u televize. Měl mobil v ruce a přemýšlel, co by měl Elišce napsat. Přišel otec a přisedl si k němu. Vypadal vážný.
„Tak jak bylo v pátek na vinohradu? Líbilo se tam slečně?“
Byl trochu překvapený. „Joo, prošli jsme se, ukázal jsem jí, kde měl děda vinohrad. Pak jsme jeli do města na večeři.“ Aby to, co nejrychleji zamluvil, dodal: „Představ si, že soused už zrušil všechnu Rulandu! To by s dědou asi praštilo!“
„Aha. Prošli jste se a jeli na večeři…,“ otec se na něj podíval přísně. „Tak mi potom řekni, jak se dostaly na strop v kufru otisky Conversek?!“
Byl překvapený, vyděšený, nevěděl, co na to říct. Na prázdno dvakrát otevřel pusu.
Ale to už to otec nevydržel a začal se nahlas smát. Poplácal ho po rameni. Vstal a řekl: „Děda by z tebe měl radost! Ještě navíc k tomu, že to bylo zrovna tam.“ Trochu se mu zaleskly oči. Byl v tom i kus hrdosti.
„Tak pozdravuj Elišku, chlape!“ Pomalu odcházel, ale na chvíli se otočil. „A neposer to. Neber všechny dědovi moudra doslova…“
Po letech zase cítil, že jsou si s otcem, alespoň na chvíli, blízcí jako tehdy.