Skip to content

John aneb Cesta tam a zpátky

Čas čtení: 3 min

John byl vždy bohém. Rád si užíval života. Sklenka mu byla mnohem bližší než práce. Je vlastně záhadou, kde na flámy stále bral. Nebylo tedy žádným překvapením, že se ve středu večer nebo spíše ve čtvrtek ráno vracel domů ve značně podroušeném stavu. Jak už to opilci dělají, zpestřoval si cestu různými kratochvílemi. Zkoušel zpívat, ale slova většiny písní si nedokázal vybavit. Zkoušel balancovat na hraně zábradlí. Snažil se prázdnou lahví trefit sloup elektrického vedení. Vrcholem jeho rozmaru byly pokusy o stojku. Samozřejmě neúspěšné. Poslední pokus byl však přeci jenom jiný. Těžko říci, jestli to bylo tím, že do něj dal veškerou sílu, nebo prostě proto, že si vybral špatné místo. Ve chvíli, kdy již opět málem přepadal na záda, se mu z ničeho nic ruce zabořily do země. Pak i ramena, břicho, pas, stehna. Moc si z toho nedělal. Jednak byl opilý, ale také to nebylo nic moc neobvyklého. Alespoň v jejich rodině. Ale přeci jenom hlavě proto, že byl značně opilý a bylo mu jedno skoro vše.

Představy o tvaru planety jsou většinou dost zcestné. Rozhodně není placatá. Představa, že dojdete k okraji a přepadnete do neznáma, je samozřejmě čirý nesmysl. Ale stejně tak je nemyslitelné, že by byla kulatá. Vždyť by na hladké kouli nic nedrželo a neustále se vše přesýpalo ze strany na stranu! Nejběžnější tvarem planet v této části reality byl tak zvaný lan-gosh. Možná směšné označení, ale ve skutečnosti velmi výstižné. Planeta měla dvě strany, logicky nazývané „Horní“ a „Dolní“. Obyvatelé obou z nich o sobě navzájem věděli, ale kontakt spolu příliš neudržovali. Nebylo to totiž jednoduché. Na okrajích lan-goshe působily velmi agresivní síly, které po většinu doby znemožňovaly živým tvorům přecházet z jedné strany na druhou. Existovala však místa, kde byla krusta poměrně slabá. A vyprávělo se, že někteří jedinci dokázali v těchto místech projít na druhou stranu. Nebylo k tomu potřeba žádné usilovné práce, jako je kopání. Prostě to šlo. Bylo to však něco na hranici mýtů a pověr. A málokdo soudný tomu opravdu věřil.

Oficiální kontakty mezi oběma stranami se udržovaly pomocí zařízení, která byla blízko okraje a která dokázala odeslat zprávu skrze víry nejrůznějších sil. Prapůvodně byly tyto stroje čistě mechanické, podobné katapultům. Důkladně zabalený packet byl vystřelen směrem od okraje a za ideálních podmínek dopadl na druhé straně. Už z principu byla ztrátovost těchto packetů velmi velká. S pokrokem poznání byla mechanická zařízení vyměněna za důmyslnější, která využívala světla a vln. Smutnou pravdou ale zůstávalo, že ztrátovost byla přibližně pořád stejná. Jenom se účinnost hůře měřila. A to navzdory faktu, že se na vykazování podílelo velké počtu najatých expertů, kteří vytvořili na šest desítek takzvaných kápéjí. Depeší, které se podařilo doručit, tak za celou dobu nebylo mnoho. Jednalo se většinou o státnické, ve směs zdvořilostní, zprávy. Často se zvládlo za celý život jednoho vládce doručit pouze gratulaci k uvedení do úřadu a kondolenci k jeho úmrtí.

Obě strany o sobě mluvily jako to té „Horní“ a o té druhé logicky hovořily jako o „Dolní“. Strana, kde žil John byla relativně podobná světu, který známe i my. Až na nějaké výjimky. Naopak, ta druhá (z Johnova pohledu “Dolní”) byla trochu zvláštní. Gravitace zde samozřejmě fungovala, ale tak nějak oběma směry a na různým místě s rozdílnou intenzitou. Oblasti, které bychom označili za racionální – tedy nám pochopitelné – se střídaly s místy, kde působily síly, pro které se v našem světě dříve používalo označení magie.

John se začínal probouzet. Bolela ho hlava jako skoro každé ráno. Přesto cítil, že je to nějaké jiné. Rozlepil jedno oko. To, co viděl, nedávalo moc smysl. Zavrtěl hlavou, aby trochu proklepal mozek. Pokusil se otevřít i druhé oko. Dlaní si promasíroval obličej. Pořádně se rozhlédl okolo. Vše bylo bizarní. V dálce viděl kamenný dům, který se i s kusem skály vznášel nad krajinou. Bylo patrné, že okolo domu je nějaké složité zařízení, které mělo jednoznačně nějaké dočinění s levitací domu. John se na chvíli zamyslel a řekl nahlas klidně: „Hm, tak přeci jen je to pravda. Asi nejsem adoptovaný…“

Ještě chvíli se rozhlížel a bojoval s intenzivními pocity kocoviny. Až po chvíli mu došlo, že je do půl stehen uvězněný v zemi. Vzepřel se rukama, aby zjistil, jak moc pevně v hlíně drží. Místo očekávaného odporu hladce ze sevření vyklouzl. Možná i zazněl zvuk podobný vytažení zátky z lahve. Ale stejně tak to mohla být pouze nějaké letmá vzpomínka na včerejší bujarý večírek. Byl tedy celý na té druhé, „Dolní“, straně. Spíše ze zvědavosti zkusil na tom samém místě poskočit. Pak vyzkoušel i stojku. Ale nic se nestalo. Tak trochu to čekal.

Otec i děda mu vyprávěli, když byl ještě malý, fantastické příběhy o tom, jak byli na „Dolní“ straně. Tehdy se to dobře poslouchalo. Později ale spíše pochyboval, jestli si to nevymýšleli, aby děcko nějak zabavili. Až když mu bylo osmnáct, vzal ho otec do pracovny a vyprávěl tyto příběhy znovu. Bez příkras a pohádkového patosu. Řekl mu též, že podobné věci se přihodili většině mužů z jejich rodiny. Byl to svým způsobem dar, ale možná i prokletí.

Pokračování příště…

 


Motivy mimo výzvu:

  • Terry Pratchett, „Zeměplocha“ a Dlouhá země
  • J. R. R. Tolkien
  • About time (film)
Související...
Aktuální a osobní. Bez jakýchkoliv žertů.
Nevšedně všední věci mého dětství – Klepač
Stručný popis toho, jak se mi dařilo v posledních měsících bojovat s prokrastinací...
renenekuda.cz/povidkar Postava: Neslyšící šlechtic Místo: Nejdelší tunel světa Téma: Konec dobrý, všechno dobré. První věta:
Jedna skoro-pohádka
Další dávka nahodilých námětů pro "tvůrčí činnost"
No votes yet.
Please wait...
Published inNámětySplnění výzvy

One Comment

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.