Skip to content

Sprosťácká pohádka

Čas čtení: 9 min

Pohádky jsou o ledasčem a o kdekom. Za to, že máme pohádku o poštovním úřadu a pošťácích, můžeme poděkovat K. Č. Ale při vší úctě… bylo to doopravdy tak? Možná ano, možná ne. Možná to bylo třeba takhle…

***

„Nejsem zlatokop!“ odpovídal nejčastěji na otázku, proč dělá pošťáka. „Je to důležitá práce. Někdo ji dělat musí.“

Pravdou je, a v tom se s K. Č. shodneme, že už jej toto řemeslo dávno omrzelo. Nejenom, že toho pošťák nachodí strašně moc – ať je hezky nebo zima, prší nebo sněží – ale ještě ke všemu musí vláčet tuny zcela zbytečných letáků. A když neroznáší zásilky, je na pobočce spíše za obchodního zástupce pochybných společností, prodejcem losů a loterií. A peněz za to mnoho není. Takže v tom nelhal. Opravdu nebyl zlatokopem. Ale vše má svá pro a proti…

Budeme-li zcela upřímní, pana Kolbabu by asi už málokde zaměstnali. Nebyl nejmladší. O svůj zevnějšek zrovna moc nepečoval. Nebyl ani příliš pracovitý. Naštěstí jeho rajón nebyl velký a lidé byli, řekněme, trpěliví. Takže stížností na něj nebylo tak mnoho, aby se tím jeho nadřízení nějak více zaobírali. Ač si rád přihnul, dělat to většinou až po úředních hodinách nebo alespoň na jejich sklonku. Obecně to tedy byla dosti svérázná postavička. Nepřekvapí tudíž, že byl starým mládencem.

Už v dobách, kdy na poště začínal, coby učeň, našel si v této práci určitá zalíbení a benefity. Uvědomme si, že ne vždy tady byla kabelová televize nebo dokonce internet. A některý „obsah“ se dříve šířil hlavně v tištěné podobě. Prostřednictvím pošty! Co na tom, že byl rozesílán v diskrétních obálkách…Tím se dostáváme k další „vášni“ páně Kolbaby. Měl nějaký vrozený instinkt poznat, kterou obálku otevřít a kterou ne. Listovním tajemstvím si zkrátka hlavu moc nelámal. Většinou jenom popuzeně odsekl, že obálka už přišla otevřená. Nebo ji prostě vůbec nedoručil. On totiž málokterý odběratel chtěl řešit na centrále ztrátu zrovna takové zásilky. Když byl Kolbaba v dobrém rozmaru, tj. ke konci pracovní doby, a tudíž i po prvních pár doušcích, rozverně vyprávěl historky o poštovních skřítcích, kteří se specializují přímo na tyto horké obálky. Jeho kolegové se těmito příběhy bavili. Pohádky o poštovních skřítcích se pomalu stávaly i jakým si folklórem jejich kraje.

***

Byl horký letní podvečer. Velkými okny svítilo slunce a celá poštovní kancelář byla zaplněna oranžovým světlem. Pan Kolbaba už před půlhodinou zamkl dveře. Teď seděl opřený ve své židli. Jednou rukou si přihýbal z lahve levného špiritusu a druhou rukou ledabyle třídil dopisy. Jeho paže už byla v půli cesty, aby hodila dopis do pytle. Hlavou mu projel ten důvěrně známý pocit, ono nutkání. Zarazil pohyb ruky. Podíval se na obálku. Přiblížil si ji k očím. Sundal nohy ze stolu a odložil lahev. Dopis byl nadepsán rukou, úhledným písmem, očividně ženou. Už to by mohlo vzbudit jeho zájem. Ale bylo v tom ještě něco. Psaní přímo pálilo v ruce. Adresátem byl doktor Vašíček z Poděbrad. „Hmmm!“ zavrčel Kolbaba nahlas. S doktorem Vašíčkem se již párkrát setkal osobně na sběratelských burzách. Byl to vyhlášený a uznávaný odborník na staré tisky, dokonce snad i soudní znalec. Kolbaba však věděl, že doktor s ním sdílí vášeň pro peprnější literaturu.

Zaváhal. Za svůj život otevřel stovky, ne-li tisíce cizích dopisů, ale tentokrát to bylo něco jiného. Adresáta nejen, že znal, ale také si jej vážil. Obálku převracel. Zkoušel se podívat proti světlu. Přemýšlel. Byl si jistý, že je to něco extra. Na spáncích mu bušilo… Zvedl se a šel do kouta k vařiči. Kroutil při tom hlavou. To už opravdu dlouho neudělal. Většinou obálku prostě rozřízl. Tentokrát se však obával, že by snad i mohl chtít dopis zpět zalepit…

***

První, co přitáhlo jeho pozornost, byly přiložené fotografie. To samo o sobě nebývá příliš obvyklé. Když se podíval na první z nich, téměř se mu podlomila kolena. Třesoucíma rukama bral fotku po fotce. ‚To snad nemůže být pravda,‘ říkal si pro sebe. Několikrát ještě prošel všechny fotografie, jako by něco hledal a nenacházel. Vzal dopis a rychle jej pročítal. Ale ani pak se nezdál spokojený. Spíše vzrůstala jeho nervozita. Bylo patrné, že se v něm mísí vzrušení a zklamání zároveň. Vrátil se zpět na své místo. Posadil se, vzal lahev a pořádně si přihnul. Přemýšlel. Párkrát ještě vzal dopis a fotografie do ruky. V jednu chvíli se mu dokonce zalesklo v očích. Tentokrát to bylo něco osobního. Něco niterného a bolestného…

***

Byla noc a on stále přemítal o dopise. ‚To nemůže být náhoda, že zrovna mě projde tento dopis rukama! Že jsem ho otevřel zrovna já. To musí být nějaké znamení!‘

Byla to hodně dávná vzpomínka. Hluboko uklizená. I když ne zas tak dokonale…

Tu knihu získal ještě jako puberťák výměnou za lahev rumu. Tehdy pro něj tento typ literatury nebyl ještě sběratelskou vášní. Spíše záležitostí, řekněme, „inspirace a mechanické realizace“.  Vlastně pro něj v té době nebyla ani nic extra. Prostě stará knížka s pár vulgárními malůvkami. Přesto si k ní vytvořil vztah. Ne tak jak myslíte… Na to, nebyla dost „obrazná“. Možná to už tehdy byla nějaká předzvěst jeho sběratelství.

Mělo to však zádrhel. A jak by řekli Francouzi, „Cherchez la famme!“ I Kolbaba byl kdysi mladý, naivní a zamilovaný. Klasická prázdninová láska. Ona byla u nich na vsi na prázdninách. On se ji snažil dostat do postele. A snad proto ji tehdy půjčil onu knihu. Asi aby jí rozšířil obzory. Jak to dopadlo, asi nepřekvapí. Z muchlování nic nebylo a ona jednoho dne odjela. I s knihou. Kolbaba byl tehdy takový moula, že ani pořádně nevěděl, u koho na těch prázdninách byla, takže nedokázal vystopovat ani ji, ani knihu.

Léta běžela. Kolbabova sbírka se rozrůstala. A i jeho přehled. Až časem zjistil, že to byl výtisk z limitované edice dvou set kusů, přičemž pouze prvních 80 bylo na holandském papíře. A ten jeho byl samozřejmě jedním z nich. Cena nebyla nijak závratná, ale ani zanedbatelná. Nejvíc však asi pálila ta osobní zainteresovanost – první taková kniha, citová angažovanost, zlomené srdce. Prostě bolestná kombinace. Během let na knihu několikrát narazil na sběratelských srazech a burzách. Ale nikdy to nebyla ta jeho. Dodnes si pamatoval, že to byl výtisk číslo 42.

Právě tento údaj chyběl jak v dopise, tak na fotografiích. A to mu nedávalo klid. Měl pořád dojem, že to je nějaké řízení osudu. Že je to znamení. Až přespříliš mnoho věcí do sebe zapadalo. Pisatelkou je žena. Po smrti manžela se dostala do finančních problémů a snaží se zpeněžit vše, co jí zbylo. O tom, jak knihu získala, se nezmiňuje. Tvrdí však, že ji má alespoň 40 let, že je v perfektním stavu až na jednu stránku, která má slepené rohy. Dokonce i to by sedělo. Tu svou při prvním čtení opravdu takto „poškodil“.

Pokud se kniha dostane k doktoru Vašíčkovi a bude to opravdu ta jeho, vyšponuje cenu na nesmyslnou hodnotu. Doktor věděl, že Kolbaba zoufale hledá právě ten jeden výtisk. Takže… buď by musel prodat auto, což by asi ani nestačilo, protože co dnes dostanete za starou Felicii, anebo by o knihu asi už definitivně přišel. A to, že mu proklouzla mezi prsty, by si do smrti neodpustil… V tu chvíli se rozhodl. Musí se ke knize dostat první!

***

Ráno se Kolbaba umyl, oholil, vzal si nejlepší košili a sako. Ve skříni vyhrabal kufřík, aby dodal svému vzezření více důstojnosti. Když se postavil před zrcadlo, byl docela spokojený.

„Dobré. On Vašíček také není žádný manekýn!“

Ano, doktor Vašíček byl dosti svérázný. Akademik, spolumajitel antikvariátu, knihomol… ale přeci jenom měl nějakou úroveň. Zatímco postava v zrcadle, upřímně řečeno, byl oholený pošťák s kufříkem. Na druhou stranu, autorka dopisu pravděpodobně nikdy doktora Vašíčka nepotkala, takže tady nějaká šance byla.

Nadřízenému zavolal, že je nemocen a že dnes pobočka zůstane zavřená anebo ať pošlou náhradu. Sedl na autobus a vyrazil vstříc osudu, a hlavně vstříc své léta ztracené knize… Jak tedy doufal.

***

Nervózně přešlapoval před brankou. Rovnal si myšlenky, připravoval, co řekne. Zhluboka se nadechl a zazvonil. Čekal. Nic se nedělo. Po minutě, dvou, zazvonil znovu. To už se na chvíli odhrnula záclona v prvním patře vilky. Ze dveří vyšla elegantní žena v létech. Kolbaba ji zkušeným okem odhadoval na necelých šedesát let. Nenechal se zmást jejím udržovaným vzhledem. Musel uznat, že vypadala mladší. Ale znalce, jako je on, neoklame! Už se nadechoval, že se představí jako Vašíček, když žena rovnou začala veselým hlasem: „Dobrý den, pošta tu už dnes byla. Stalo se něco? Nějaký problém?“

Tohle Kolbaba nečekal. Jeho plán se hroutil. Snažil se zachránit situaci, ale místo toho jenom koktal: „Já nejsem od pošty…“ Začalo mu to docházet, koutkem oka sjel na rukáv a klopu fasovaného saka, na kalhoty, na sandály… „Tedy jsem, ale nepřišel jsem služebně.“

Žena zpozorněla a začala si ho podezřívavě prohlížet. „A proč jste tedy zde? Žádné nesmysly kupovat nebudu, pojištění nepotřebuji a investovat nemám co!“ řekla už o poznání rázněji a odměřeněji.

„Totiž… Já jsem Vašíček…,“ sám se zarazil, protože tomu už ani sám nevěřil. „Pardon, znovu a popořádku. Doktor Vašíček mne požádal, abych se u vás zastavil ve věci jedné knihy. On je nyní zaneprázdněn…“

„Ach, ano. To je pravda. Včera jsem mu psala.“ Na chvíli se odmlčela a evidentně přemýšlela. „Jak je to možné? Dopis jsem poslala včera odpoledne. To jej dostal stěží dnes ráno… Jak jste mohl stihnout dojet sem až z Poděbrad?“ Dívala se na něj nedůvěřivě. A on začínal panikařit. Poslední zbytky jeho plánu se rozpadaly. To ho také mohlo po těch letech u pošty napadnout, že dopis by byl touhle dobou stěží na centrální poště. A kdoví jestli!

„Noo… Já nejedu z Poděbrad!“ Vyhrkl a rychle přemýšlel, co říct, aby nebyl jeho podvod odhalen. „Doktor je můj dobrý známý, a když dostal dnes ráno váš dopis, volal mi, jestli bych se u vás nezastavil. Pracuji nedaleko odsud. A navíc doktor dnes odpoledne odjíždí do Maďarska na aukci. Bál se, že by po jeho návratu už mohlo být pozdě…“

Žena se viditelně uvolnila, a dokonce se začala usmívat. Bez okolku vypálila: „Bingo! Tak to musí být ta kniha opravdové terno, když uspořádal takovou celostátní akci! Že by se na mě konečně usmálo štěstí?!“

Kolbaba se proklínal. Sice zachránil jakžtakž situaci, ale tohle také nebylo to, co si přál. Teď to bude možná ještě dražší, než kdyby kupoval knihu přes Vašíčka. Ten by to zahrál na majitelku tak, že by mu ji možná dala i zadarmo. Pak by s Kolbabou klidně rok smlouval. Cena by byla vysoká, ale nakonec akceptovatelná. Místo toho si teď tato dáma myslí, že má knihu za milion…

Žena jej pozvala dále. Posadila ho do křesla v obývacím pokoji. Nabídla mu kávu a následovaly další obvyklé společenské rituály. Kolbaba si prohlížel zařízení pokoje. Nábytek byl tak ze 60. let, nic extra. Bylo patrné, že si majitelé nikdy nežili nějak nad poměry. Paní domu, to bylo něco jiného! Ani sám sobě nemohl uvěřit, jak moc se mu líbí. Přeci jenom jeho zájmová literatura ho vedla k tomu obdivovat výrazně mladší ženy… Snažil se dámě nenápadně podívat do očí, jestli by v ní snad nepoznal svou dávnou lásku.

Žena však jeho zkoumavé pohledy zaregistrovala a zvážněla. Z jejího výrazu bylo patrné, že jí nejsou příjemné. Kolbaba zkusil odvést pozornost otázkou: „Mohu se zeptat, kdy a jak jste ke knize přišla?“

„Já ani nevím. S manželem jsme sbírali staré knihy skoro celý život. Asi v rámci nějaké větší sbírky z pozůstalosti nebo tak. Víte, jak to chodí.“

„A proč se chce zbavit zrovna této?“ Odpověď samozřejmě znal z dopisu, ale chtěl setřást poslední zbytky jejích pochybností.

„To je složité. Neprodávám totiž jenom tuto… S manželem jsme posledních několik let nežili. Změnil se, odcizili jsme se. Já se odstěhovala. Když předloni zemřel a já se vrátila zpět do domu, zjistila jsem, že spousta knih je pryč. Ukázalo se, že nadělal strašné dluhy. Asi aby to nějak zachránil, rozprodával sbírky. Ale nestačilo to. Tak se teď musím snažit já. Nerada bych o dům přišla…“ Zbledla a posmutněla. „Ale ta kniha, kvůli které jste přijel, je nejspíš vzácná a drahá. Třeba mě nakonec zachráníte právě vy!“ řekla jakoby na odlehčenou a odešla z pokoje. Pravděpodobně pro knihu.

V Kolbabovi hlodalo svědomí. Upřímně, přijel vlastně podvést ženskou, která je v ohromných potížích. Nikdy nebyl velký gentleman a charakter. Ale tohle bylo i na něj moc. Začínal přemýšlet, jak by z toho mohl elegantně vybruslit. Na jednu stranu, pokud knihu nekoupí, nakonec se k Vašíčkovi dostane. Tomu rychle dojde, který pošťák se na ni vyptával a že musel otevřít dopis adresovaný jemu. Bude z toho ostuda, a ještě ho nakonec vyhodí z práce. Když ale bude chtít knihu koupit dnes, buď ošidí majitelku nebo sebe.

Žena se vracela s knihou. Měla na rukou bílé rukavičky. ‚Vyzná se,‘ pomyslel si Kolbaba. Otevřel kufřík a vyndal svoje rukavičky. Hlavou mu problesklo, ‚Když jsem listoval tou svou, tak jsem rozhodně rukavice neměl a navíc …‘ Vzal od ní knihu a položil ji na stolek. Srdce se mu chvělo. Viděl, že je to výtisk z první osmdesátky. Snažil se zamaskovat, že se mu třese ruka. Opatrně obrátil stránku. Sjel pohledem dolů… Úplně se mu stáhl žaludek. Nemohl se ubránit dojetí. Po tváři mu začaly sjíždět slzy. Ani pořádně nevěděl proč. Nebyl žádná citlivka. Ale ten pohled na číslo čtyřicet dva v něm probudil zase toho romantického mladého snílka…

Dáma si toho nemohla nevšimnout. „Stalo se vám něco?“ řekla trochu nedůvěřivě.

Kolbaba si bryskně otřel tváře tak, aby slzy nedopadly na otevřenou knihu. Vážným hlasem, jak alespoň doufal, řekl: „Omlouvám se, ta kniha mi připomněla něco z mého mládí. Mám dojem, že jsem ji kdysi snad i měl v rukou.“ To se mu ale hlas už chvěl dost zřetelně.

Žena naklonila hlavu na stranu a mírně se předklonila, aby viděla Kolbabovi do tváře. Ten se snažil uhnout pohledem.

„Frantíku?“ řekla nejistým hlasem.

Kolbabovi klesla údivem čelist. „Mařenko?“ odpověděl.

Žena zakroutila hlavou. „Marie byla má sestřenice. Ty si mě už nepamatuješ? No jo, ty jsi měl tehdy oči jenom pro ni.“

„Ale jak se tedy ta kniha dostala k vám? Tedy k tobě?“

„Nejsem na to hrdá… Žárlila jsem tehdy na Marušku. A když jsem u ní tehdy našla tuhle knihu, myslela jsem si, že spolu spíte. Řekla jsem to strýci, jejímu otci, a on ji hned ten den odvezl pryč. Kniha tam ale zůstala. Myslela jsem si, že ji použiji, abych se k tobě dostala, ale nakonec jsem nenašla odvahu tě ani oslovit.“ Na chvíli se odmlčela. I jí se nyní leskly oči.

„Když jsem na ni letos narazila, vzpomněla jsem si na tebe. Dokonce jsem dojela do Lhoty, kde jsme tehdy byly na prázdninách, a zkoušela tě tam najít. Jedna paní si tě snad i pamatovala, ale nevěděla, kam ses nakonec odstěhoval.“

Kolbaba se usmál a pokýval hlavou. „A kde je Mařenka dnes?“

Žena opět zvážněla, „Zemřela asi před 8 lety. Dostala rakovinu. Bylo to rychlé. Její rodina teď žije na Plzeňsku.“

„To mě mrzí…“ řekl smutně Kolbaba.

Dáma vzala knihu a podávala mu ji. „Prodala jsem již skoro všechno, ale téhle knize jsem se pořád vyhýbala. Asi proto, že vím, že mi nepatří. Vem si ji prosím zpět. Osud chtěl, aby sis pro ni sám přišel.“ Hořce se usmála.

Zaváhal. Nakonec zakroutil hlavou. „Nech si ji. Není zas tak vzácná. Dostaneš za ni nějakých 40, možná 50 tisíc. Pro mě byla důležitá spíš kvůli té vzpomínce. Tobě třeba pomůže z problémů. Navíc, ani já nebyl zcela upřímný. Nejsem zde náhodou…“

„Jak to myslíš?“

Začal vyprávět. O svém životě, svých zlozvycích a o včerejším večeru, kdy vzal dopis do ruky…

 


Použité motivy z výzvy a další zdroje/náměty:

  • Vášnivý milenec/milovník
  • Prosluněná pošta
  • „Nejsem zlatokop“
  • She borrowed the book from him many years ago and hasn’t yet returned it.
  • Karel Čapek, Pohádka pošťácká
  • Beardsley, Aubrey, Toyen, Venuše a Tannhäuser (použitý obrázek také z této knihy, autorem je Toyen)
  • Číslo 42 snad netřeba vysvětlovat.
Související...
Aktuální a osobní. Bez jakýchkoliv žertů.
Nevšedně všední věci mého dětství – Klepač
Stručný popis toho, jak se mi dařilo v posledních měsících bojovat s prokrastinací...
renenekuda.cz/povidkar Postava: Neslyšící šlechtic Místo: Nejdelší tunel světa Téma: Konec dobrý, všechno dobré. První věta:
Jedna skoro-pohádka
Další dávka nahodilých námětů pro "tvůrčí činnost"
Rating: 5.0/5. From 1 vote.
Please wait...
Published in"Pohádky"NámětySplnění výzvy

Be First to Comment

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.