Skip to content

Akvárium

Čas čtení: 7 min

Konečně konečná! Byla to dlouhá směna. Dnes navíc jezdil jeho nejméně oblíbenou linku. Ale to už bylo za ním. Stiskl tlačítko, dveře se zavřely, zařadil a jel do depa. V duchu se již viděl, jak otvírá ledničku v garážích a dopřává si zaslouženou odměnu po celém dni v rozpáleném autobuse.

Zaparkoval do řady vedle dalšího vozu. Vytáhl tašku zpoza sedadla. Složil ručník, který měl povětšinu dne za krkem, a dal ho do „somradla“. Původní khaki barvu již dávno nahradila plejáda nejrůznějších fleků. I on se svou bohémskou náturou viděl, že tahle brašna je již spíš pro ostudu. Nedokázal se s ní však rozloučit. Byla to jedna z autentických připomínek na jeho mládí v 70. letech… Dlouhé vlasy nahradila pleš, zvonové kalhoty kapsáče z tržnice a batikované tričko fasovaná košile. Ale taška z pevného plátna přečkala vše. Zapnul tedy její knoflík a nostalgicky ji poplácal po víku.

Uklízet autobus se mu nechtělo. Stále ještě byl strašný hic a na asfaltovém parkovišti se kára během další hodiny rozpálí ještě jednou tolik. ‚Však ono to počká do rána. Nikdo se mi tady dnes nepoblil, tak to nebude tak hrozné,‘ pomyslel si. ‚Otevřu alespoň pár oken,‘ rozhodl se nakonec. Když byl u předposlední řady sedadel, s hrůzou zjistil, že na ní spí malé děvčátko. Bylo od horka celé rudé a zpocené. Zhluboka oddychovalo. ‚Co tady proboha dělá?‘ začal se v duchu čertit, ale pak mu to došlo. Ve Lhotě ji do autobusu posadila její matka. Jemu říkala, že si ji na konečné vyzvedne otec. Vlastně tomu ani v tu chvíli nevěnoval pořádně pozornost. Něco takového se děje každou chvíli. ‚To jsou ty rozvrácené rodiny! Proč se ti lidé berou, když se pak hned rozvádějí?!‘ naskočila mu automaticky jeho obžaloba současných poměrů. Ne že by snad byl vyznavačem tradiční rodiny. To chraň Bůh! Jeho duše i mysl zůstaly stále věrné hippies a volné lásce… Na rozdíl od jeho podsaditého těla, které to již vzdalo a potencionální lásce, ať už volné nebo jakékoliv, nepřálo. Tak či tak. Teď tady měl dítě, které si zjevně nikdo na konečné nevyzvedl. A on bude mít malér, protože nezkontroloval autobus a dovezl cestujícího až do garáže.

Naklonil se. „Děvče, vstávej. Zaspala jsi.“ Dívenka jenom něco zamumlala a spala dál. Zkusil to ještě jednou a trochu jí zatřásl ramenem. Nyní se již začala probouzet. Přimhouřenýma očima se podívala na opěradla sedadel před sebou. Pak i na něj. Z ničeho nic sebou trhla, prudce se posadila a vyděšeně se rozhlížela. Do očí se jí hrnuly slzy. „Kde to jsem? Kde je tatínek?“ vykřikla ustrašeným hláskem.

Řidič ustoupil a tápal, co by vlastně měl udělat.

***

‚Zaplať Bůh za ty pitomé mobily!‘ Po chvilce breku se přeci jenom dostali ke kloudnému slovu. Společně zavolali jejímu otci, který si se zděšením uvědomil, že měl dnes vyzvednout dcerku u autobusu. Sám se strašně omlouval za komplikace. Tak snad si nebude na podniku stěžovat, že někdo zavezl jeho dítě až na opačný konce města. ‚Uff!‘ Na druhou stranu, bude mu to sem trvat minimálně hodinu. Což o to… Sám neměl žádné velké plány, kromě lahváče. Takže mu zas ani tak moc nevadilo, že musí v garáži zůstat o něco déle. Zároveň mu bylo jasné, že bude muset toho špunta někam zabavit.

Ukázalo se, že dívka je spíše drobná než malá. Po chvíli se totiž rozkoukala a začala se zvídavými otázkami. Ač ji původně tipoval stěží na pět let, uměla již číst. Takže pravděpodobně již chodí do školy. Anebo je setsakra chytrá. Od doby, kdy se v jeho okolí pohybovaly nějaké děti uteklo již mnoho času, a tak nějak nevěděl, co a jak.

Poté, co si prošla téměř celou garáž, vyptala se na všechny možné detaily o autobusech a vybavení základny, zastavila se u velkého akvária, které stálo na skříňce vedle lednice. Chvíli si jej prohlížela. Dívala se do něj z různých stran. Zkoušela ťukat na sklo. Otočila se zpět na řidiče se svraštělým čelem a přísným pohledem: „Co je to za divné akvárium? Vždyť v něm nejsou žádné rybičky.“ Po chvíli dodala, „a většina těch věcí přeci do akvária vůbec nepatří.“

„Noo… To je takové zvláštní akvárium…,“ přemýšlel, co by měl říct a jak vysvětlit pravou podstatu oné nádoby.

„To je pohádkové akvárium, že ano?!“ řeklo děvče nadšeně. „Vyprávěj mi, jak se to všechno stalo! Prosííím.“ Úplně se rozzářila ve své dětské nevinnosti.

Řidič byl zaskočený. Tohle opravdu nečekal. Jak má, hrome, vyprávět pohádku o akváriu, které je plné krámů, které si lidé zapomněli v autobuse… Byl to již takový letitý zvyk, že věci nevalné hodnoty se místo do oficiálních ‚Ztrát a nálezů‘ dávali právě do onoho akvária. A to často do nesmyslných nebo naopak do velmi „smyslných“ kombinací. Ono i samo akvárium bylo jedním z takových nálezů. Chyběla mu totiž část zadní stěny, takže v něm mohla být voda stěží do třetiny.

„Prosím!“ připomněla se dívenka.

Chvíli ještě váhal, ale nakonec přistoupil na tuto hru. Popošel blíže k akváriu. Díval se na nesourodou směsici věcí a přemýšlel, co by na nich mohlo být pohádkového.

V tu chvíli si také uvědomil, že děvče na akvárium ani pořádně nevidí. Přitáhl tedy židli od stolu a vysadil ji na ni.

„Víš, to je takové zvláštní akvárium…,“ začal nejistě.

„Pohádkové. To já vím, to už jsem říkala,“ skočila mu netrpělivě do řeči.

„Ano, ano, pohádkové. Ale ne tak úplně obyčejně pohádkové. Ona je to totiž strašně zamotaná pohádka.“

„Jéé, povídej…“

‚Jak to, že mi to dítě tyká, nemělo by mít alespoň trochu respekt,‘ pomyslel si.

„Dědo, povídej… rychle!“

‚Dědo?! Co si to dovoluje. Jaký já jsem děda. Vždyť mi je teprve… padesát osm! Aha… sakra já jsem opravdu možná starší než její děda.‘

„Vidíš, támhle v rohu, to je ostrov. V Tichomoří. A na něm žije tamten kosmonaut,“ ukázal na postavičku ve skafandru. „Sedí na té krásné pláži a dívá se, jak mořská voda naráží na pobřeží.“

„Dědo, on tam bydlí úplně sám?“ otočila se na něj se smutným výrazem.

„Noo… Ano. On je rád sám. Víš, strašně dlouho létal do vesmíru, a když si vydělal spoustu peněz, koupil si ten ostrov a teď tam odpočívá. Užívá si moře a sluníčko. Byla jsi někdy u moře?“

„Byla. S mámou a se strejdou. Moře je fajn. Ale sama bych tam být nechtěla. Bylo by mi tam smutno. Jako tomu kosmonautovi,“ zamyslela se a dívala se do akvária. „Dědo, dědo, dívej v té vodě… teda v moři je bota.“

Ano, ve vodě byla opravdu bota. Pravděpodobně nějaké panenky nebo jiné hračky. Každopádně byla kousek od toho údajného tropického ostrova.

„Určitě je to kouzelná bota!“ pokývala a pokračovala: „ten pán si za ní chodí povídat. Proto má pořád na hlavě tu speciální helmu. Budou to určitě nejlepší kamarádi.“

Teď řidič trochu přestával držet krok s jejími myšlenkovými pochody. „Hmm… to je zajímavé. A o čem by si kosmonaut povídal s botou?“

„To je přeci jasné. On jí vypráví o tom, jak létal, a ona mu říká, co se děje pod vodou,“ podívala se na něj a zakroutila hlavou na tím, jak takové zřejmé věci může nerozumět.

Zkusil tedy pokračovat. Díval se po dalších věcech v akváriu. „Naposledy, když kosmonaut mluvil s botou, tak si stěžovala, že ve vodě strašně pomalu utíká čas. Že vždy když se podívá na hodiny,“ ukázal na rozbité hodinky, „tak to vypadá, že snad neutekla ani sekunda.“

Děvčátko se začalo nahlas smát. „Ta bota je ale trdlo, viď dědo? Vždyť ty hodinky vůbec nejdou!“ Smála se dál. „Ale kosmonaut jí to vysvětlil, že?“

„Samozřejmě. A když pak o tom na pláži přemýšlel, rozhodl se, že botě pomůže. ‚Spravit staré hodinky přeci nemůže být problém,‘ řekl si. Když létal do vesmíru, pořád tam přeci něco opravoval.“

„Jóó!“ a zatleskala ručičkama.

„Ale ono to nebylo vůbec jednoduché. Opravovat něco pod vodou je strašně náročné. Skoro jako ve vesmíru.“ Řidič vzal něco z krabice vedle akvária a dal to přímo vedle kosmonauta. „Navíc tohle je jeho hůl. Kosmonaut je totiž už starý a bez hole skoro nedokáže chodit po souši. Proto také žije na pláži a chodí pořád do vody.“

„A on nemá žádné děti? Můj děda má také hůl, a když s něčím potřebuje pomoct, zavolá nám a my za ním přijedeme,“ zarazila se. Posmutněla, „teda jezdili jsme, když ještě táta bydlel s námi.“ Odmlčela se.

„To je mi líto. Tak řekni tátovi, určitě tě tam zase vezme.“

„To nejde. To je děda od mamky. S tátou, ani s novým strejdou, děda nemluví,“ ještě víc posmutněla. Ale hned se vrátila k původní otázce: „Má kosmonaut děti a vnoučátka?“

„To asi má. Ale ty bydlí někde daleko od jeho ostrova. A on se s nimi již tak často nevídá.“

„Proč? On je už nemá rád?“ zamračilo se děvče a podívalo se s nadějí v očích na řidiče.

„To je složité… To se tak stává. Ehm… Když se měla narodit jeho dcerka, on musel létat do vesmíru a bydlel daleko od nich…“

„Ale teď už přeci nikam nelétá. Proč jim nezavolá, ať přijedou za ním na ostrov? Určitě by se tam jeho holčičce líbilo.“

„Ten ostrov je strašně malinký. Vidíš? Tam by se přeci už nikdo další nevešel.“

„Není!“ odsekla. Opět se na něj otočila a měla zase ten přísný pohled. Uvědomil si, že se před ní odtahuje. Pokračovala: „Holčice, ani její mamince by to nevadilo! Vím to! Táta má také malý byt. A také za ním jezdím…“ Odmlčela se a rozhodně dodala: „A ráda!“

„Ono to často není tak jednoduché…“

„Ale je! Kosmonaut je blbeček. Nemám ho ráda!“ A otočila se k akváriu zády.

„To máš asi pravdu,“ přemýšlel. „Já pohádky moc vyprávět neumím. Promiň. Nikdy jsem vlastně žádnou neříkal…“

„Jéééé,“ vykřiklo zničehonic děvce. Zatleskalo ručičkama, seskočilo ze židle a rozběhlo se napříč garáží.

Takový zvrat nečekal. Otočil se jejím směrem a došlo mu, proč se tak znenadání začala radovat. Od otevřených vrat přicházel muž. Děvčátko doběhlo až k němu. On jej zvedl a ona jej objala okolo krku. Řidič se díval na muže. Z nějakého důvodu čekal chlápka v obleku s kufříkem. Tohle však byl třicátník s dredy a potetovanou rukou. Místo obleku měl na sobě špinavé montérky. Byl to obrovský kontrast vůči šatičkám, které mělo děvčátko. Přišlo mu to pořád nějaké nepatřičné.

***

Muž se mu omlouval za komplikace, nabízel mu dokonce peníze. To odmítl. Musel však slíbit, že kdyby měl někdy problém s autem, doveze ho k němu a on mu jej zdarma opraví. To s klidným srdcem odpřisáhl. Nechal si však pro sebe, že žádné auto nemá.

***

Konečně si mohl vyndat z lednice pivo. Na první zátah vypil skoro půlku. Sedl si ke stolu a koukal na akvárium. ‚Prcek jeden! Kdoví, jestli už vůbec chodí do školy! Ale v hlavě to má srovnané. To zas jo. Možná víc než já.‘ Přihnul si podruhé. Zakroutil hlavou. Dal lahev do bedny pod stolem. Vstal a přistoupil k akváriu. Chvíli se přehraboval v krabici vedle a přidal do akvária ke kosmonautovi další dvě postavičky.

Otočil se a pomalu se šoural směrem ke skříňkám. Z kapsy vytáhl telefon a hledal v telefonním seznamu. Vytočil číslo a poslouchal tón vyzvánění. Když míjel svou skříňku, téměř bezmyšlenkovitě z ní vyndal kšiltovku a francouzskou hůl. Odlehčil bolavé noze a pokračoval k vratům garáže…

 


Použité motivy z výzvy a další zdroje/náměty:.

  • Postava: Osamělá bota
  • Místo:  Akvárium
  • Další postavy: Vysloužilý astronaut, Výstřední řidič autobusu
  • The waves were crashing on the shore; it was a lovely sight.
  • I often see the time 11:11 or 12:34 on clocks.
  • Úvodní obrázek Philip Lindvall (pexels.com)
Související...
Další dávka nahodilých námětů pro "tvůrčí činnost"
O nemanželských dětech, šikaně, midrácích a osudovém setkání...
Pohádky jsou o ledasčem a o kdekom. Za to, že máme pohádku o poštovním úřadu
Aktuální a osobní. Bez jakýchkoliv žertů.
Nevšedně všední věci mého dětství – Klepač
Stručný popis toho, jak se mi dařilo v posledních měsících bojovat s prokrastinací...
No votes yet.
Please wait...
Published in"Pohádky"NámětySplnění výzvy

Be First to Comment

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.