Skip to content

John aneb Cesta tam a zpátky II.

Čas čtení: 5 min

Předchozí část

Byl v horách. Což bylo docela paradoxní, protože prošel na druhou stranu teoreticky jedním ze slabých míst. Ale takto prostá logika v tom nebyla.

Bylo brzké ráno. Vycházelo slunce, v jehož paprscích se rýsoval levitující dům. Proti světlu byla vidět ozubená kola, která dům obklopovala. John jen pokrčil rameny a šel směrem k němu. Ostatně, nebylo ani kam jinam jít.

Urputná kocovina mu ztěžovala přemýšlení. Snažil si vzpomenout, co mu vlastně kdysi otec říkal. Šlo o nějaký úkol, kterým byl pověřen on i jeho otec a jeho otec a tak dále. Dokonce snad byl vždy jejich příchod očekáván. Ale nějak to celé nedávalo smysl. Navíc ho strašně bolela hlava a žaludek na tom nebyl o moc lépe. Podstatné bylo, a to si pamatoval velmi dobře, že za to dostali odměnu díky, které se jim změnil život. Nejspíš tedy peníze nebo něco opravdu cenného.

Začínal si vybavovat i nějaký zádrhel s návratem zpět, na tu jejich „Horní“ stranu. Průchod směrem sem byl jednoduchý, ale bohužel jednosměrný. Otec mluvil o nějaké bráně z dob dávno minulých, kdy jejich planeta měla nějaký jiný, nesmyslný, tvar.

Pomalu se blížil k domu. Když byl od něj asi pět set metrů, začala skála klesat. Bylo patrné, že kola stroje se při klesání otáčejí mnohem rychleji, než když dům pouze levitoval. ‚Znamená to tedy, že ten prapodivný stroj nezpůsobuje, že dům levituje, ale naopak zajišťuje jeho stabilní polohu, aby se nevznesl do výšky!‘ Bylo to divné, ale Johnovi to najednou dávalo absolutní smysl. To už však byl téměř u domu, který mezitím hladce zapadl do jámy, která odpovídala tvaru skály, na které dům stál.

Překročil spáru mezi oběma kusy země a šel k dál. Z domu vyšel starý muž. Byl spíše malý, měl dlouhé šedé vousy. Oblečený měl tmavě fialový kabát a kalhoty. Oboje pamatovalo mnohem lepší doby. Ale ani John nevypadal po nočním eskapádách zrovna elegantně. Někomu by to mohlo připadat spíše jako náhodné setkání dvou bezdomovců. Napřed na sebe podezíravě hleděli. Pak ale stařec pokynul hlavou a řekl: „Vítám tě, Johne, synu Petera. I když jsi spíše podobný svému dědovi…“ To Johna trochu překvapilo. Chvíli stál a beze slov hleděl na fialového pobudu. Ten jako by tušil, co se mu honí hlavou, raději pokračoval: „Předpokládám, že ti otec a děd řekli, co tě čeká, a že tě jednou také povoláme, abys splnil svou rodovou povinnost.“ John přikývl. Nebyl si tedy tak úplně jist, co mu vlastně kdysi říkali, ale věděl, že to tak opravdu je. Téměř bez přemýšlení, odpověděl: „Jaký úkol čeká mne?“

„Nespěchej! Teď pojď dovnitř, vypadáš, že bys potřeboval hrnek kafe a pořádnou snídani…“ a pokynul rukou směrem do dveří.

Vstoupil do místnosti s velkým dřevěným stolem a hořícím krbem. Dům se zdál vevnitř mnohem větší než zvenčí. Muž jej vybídl, aby se posadil. Během chvíle před něj postavil velký hrnek s kávou a talíř s vejci, slaninou a kusem chleba. John se nenechal pobízet a pustil se do snídaně. Když dojedl a dopil, rozjasnila se mu hlava a začal o nově nastalé situaci přemýšlet. Podíval se na starého muže.

„Jak se vlastně jmenujete? A jak jste vědět, že se tady objevím?“

„Říkají mi MadLyn,“ odpověděl trochu překvapeně. „Věděl jsem, že přijdeš, protože jsem tě sem přivolal. Myslel jsem, že ti otec vše vysvětlil?“

John nejistě zakýval hlavou ze strany na stranu: „Když jsem byl malý, vyprávěl mi prapodivné historky. Ale myslel jsem, že jsou to vymyšlené pohádky. A když jsem byl starší, s otcem jsem se již moc nebavil.“ Na chvíli se zamyslel: „Můžete mi tedy stručně říct, o co vlastně jde? Pomoct mi nějak si urovnat v hlavě, co je pravda a co jenom nějaký hezký příběh?“

„Začni tím, co víš sám?“ odpověděl MadLyn.

„Co si tak vybavuji z vyprávění, tak otec i děda a i pradědek byli kdysi tady u vás. Je to nějaká rodinná tradice, nebo nějaké prokletí. Nebo Bůh ví co. Museli splnit nějaký těžký úkol a za to dostali vždy velký dar. Ale byl v tom nějaký zádrhel, protože žádný z nich o tom nechtěl více mluvit.“

„Tak to jsi moc neposlouchal nebo to Peter, tvůj otec, hodně zkrátil,“ zakroutil hlavou stařec. „Budeme to muset vzít hodně podrobně a od začátku…“

„Naše světy se hodně liší. To snad víš, ne?“

John přikývl.

„Ale kdysi dávno, opravdu dávno, to byl jeden svět. Vím, že to bude znít divně. Hlavně pro tebe, protože u vás se na to už dávno zapomněl. Ale u nás se tato dávná pravda stále uchovává. Ostatně naše strana důsledky této změny trpí výrazně více než ta vaše.

Dnes to možná zní absurdně, ale naše planeta byla kdysi kulatá. Nebyla žádná Horní a Dolní strana. Byl jen jeden svět, dalo se přecházet z jedné částí do druhé. Všude platily stejné, nebo alespoň hodně podobné, zákony přírody. Pak se ale stalo něco, co nechápeme my, ani vy na druhé straně. Laicky řečeno došlo k Velkém splasku. Kulatá planeta se změnila v dnešní langoš. Podobná proměna postihla prý i další planety. Ať to bylo jakkoliv a způsobilo to cokoliv, výsledek znáš.

Zatímco vaše strana si zachovala většinu starých zákonů a pravidel, naše je mnohem nevyváženější. U vás funguje například gravitace všude stejně. U nás je na některých místech silnější, jinde slabší. Což vidíš i tady. Na druhou stranu, váš svět pozbyl téměř všechnu sílu magie, zatím co u nás je jí mnoho. Někde extrémně hodně. Což může být užitečné například při zvládání výkyvů gravitace. Jak vidíš, stroj, který udržuje můj dům na relativně stabilním místě, aniž by odletěl někam do vesmíru, je poháněn surovou magií.“

MadLyn přestal mluvit a podíval se na Johna: „Vypadáš zmateně. Ale magii určitě cítíš, především na místě jako je toto. Máš to v genech. Když si promneš prsty, musíš cítit tu, řekněme, mastnotu, která ti vstupuje jakoby až do kostí…“

John zkusil přejet palci po koncích ostatních prstů. Pak i dlaněmi o sebe. Opravdu měl dojem, jako kdyby si namydlil ruce. Ale pořád mu to nedávalo smysl.

Muž pokračoval: „Vedlejším efektem tak silné magické síly bylo a je, že na naší straně je velmi málo mužů. Chlapci, kteří na naší straně planety dospějí, mají obrovské nadání pro práci s magií. Vděčíme jim za mnohé naše vynálezy, stroje. Jídlo lze vypěstovat téměř bez práce… Bohužel stinnou stránkou je, že málokterý z nich je pak schopen zplodit potomka. A muži, kteří se magii nevěnují a žijí na místech mimo nejsilnější magické pole, mají povětšinou dcery.

Když toto naši předci pochopili, udělali zoufalý pokus. Našli místo, které je specifické svým magickým polem, ale i tím, že je tam starý tunel z dob před Splaskem. Je to místo, kde je největší pravděpodobnost, že by živý tvor mohl projít směrem od nás k vám. Samozřejmě za použití magie. Vybrali několik nedospělých chlapců a poslali je na druhou stranu, aby vyrostli v ‚čistém‘ prostředí, které je nepoškodí. Když se z nich stali muži, přivolali je zpět. Problém ovšem je, že po několika málo letech je naše prostředí také sterilizovalo. Proto jakmile splní svůj úkol, musí se vrátit zpět na vaši stranu. Nejpozději však do tří let.

Začínáš chápat, kam tím mířím?“

John zatřepal hlavou, jako kdyby chtěl proklepat mozek. „Chcete mi říct, že děda a otec jsou jedni z těch, které jste poslali na druhou stranu?“

„Neposloucháš příliš pozorně. Říkal jsem, že to bylo dávno. Ale máš vlastně pravdu. Tvůj dávný předek, byl opravdu jedním z těch chlapců. A ty jsi 238. potomek rodu. A teď je řada na tobě, abys splnil svou povinnost!“

 

Pokračování někdy příště…


Motivy mimo výzvu:

  • Terry Pratchett, „Zeměplocha“ a Dlouhá země
  • Červený trpaslík (Velký smrsk)
  • Merlyn
  • Film Sexmise
Související...
Nevšední setkání tří všedních osob.
Aktuální a osobní. Bez jakýchkoliv žertů.
Nevšedně všední věci mého dětství – Klepač
Stručný popis toho, jak se mi dařilo v posledních měsících bojovat s prokrastinací...
renenekuda.cz/povidkar Postava: Neslyšící šlechtic Místo: Nejdelší tunel světa Téma: Konec dobrý, všechno dobré. První věta:
Jedna skoro-pohádka
No votes yet.
Please wait...
Published inNámětySplnění výzvy

Be First to Comment

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.